Slova, která mlčíš

Slova, která mlčíš,

jsou jedovatými šípy do mých ran.

Lépe když na mne křičíš

ať nepřipadám si tak sám

Sám se svou vinou,

vždyť jsem Ti ublížil.

Slova se ze mne hrnou,

jen abych se Ti přiblížil.

Slova, která mlčíš,

mne odhánějí od Tvých bran,

tolik mne trýzní,

nechci být na Tvou bolest sám.

Proč člověk nechce a přece ublíží.

Chci slyšet, že jsem bídák

a za vinu svou se kát.

Jen nemlč a neplač, nechci být Tvůj kat.

Já sám Tebe jsem k mlčení Tvému donutil.

Nyní jsem bezradný.

Jak Tvoje slova mi chybí, 

vždyť jsem byl proradný.

Snad čas zhojí naše rány,

snad promluvíš.

A všechno Ti chci dát

za slova : "Máš mne ještě rád?"

Vždyť miluji Tvá ústa

i když teď sveřepě sevřené.

Do očí Tvých se dívat

je nyní pro mne nemožné.

Usměj se a promluv,

ať nejsem zatracen.

Vždyť z mé viny

už je jen špatný sen.

Chtěl bych Tě sevřít v náručí

a říci, že jsi jediná.

Za Tvé mlčení

sám sebe proklínám.

Slova, která mlčíš jsou smutná a nevinná

a přece ubližují více než ta zlá...