MOTÝLÍ

Byl horký letní den.

Vraceli jsme se z hor a sestupovali do údolí.

Šli jsme podél potůčku, ruku v ruce, zahleděni do sebe.

Najednou vidíme přeletět párek modrásků.

Díváme se za nimi a vidíme žluťásky, paví očka...

Dál jsme už nestačili vnímat jednotlivé druhy.

Podél naší cesty se třepotalo tisíce motýlů, 

hýřili barvami, poletovali sem a tam.

Jako by nás doprovázeli na naší cestě.

Šli jsme pomalu a užívali si ty krásné okamžiky...

Jako by se s námi příroda loučila s takovou láskou, s jakou jsme k ní přišli.

Text a fota:Danuše 

 KRÁLOVSKÁ

Šli jsme lesem kolem indiánských týpí a táborových ohňů.

Stmívalo se.

Došli jsme na velkou paseku v lese.

To, co jsme zde viděli, nás okouzlilo.

Tisíce či sta tisíce šídel královských zde mělo setkání a milostné tance.

Nás si nevšímali.

Šumění a třepotání křídel na celé rozlehlé pasece.

Byli všude - na trávě, na větvích, ve vzduchu, všude kolem nás.

Stáli jsme v úžasu.

Stmívalo se, ale nechtělo se nám přerušit kouzlo okamžiku.

Nikdy nezapomenu na tu krásu, přestože se obvykle šídel bojím.

Teď už se jich nikdy bát nebudu!

Text: Danuše

                            Návštěva z vesmíru

Jednou jsem takhle před spaním zavřela oči...

Sedím u stolu v roubence.
Umetená dřevěná podlaha,
postele s pruhovanými peřinami,
na stole kulatá ošatka, 
v ošatce domácí chléb.

Najednou se otevřely dveře.

A to, co vidím, mi bere dech.
Do dveří světnice nakukuje zelený koník s dlouhými tykadly.
Jako by si odskočil z pole,
až na to, že měl velikost dospělého člověka.

Myšlenky se daly do běhu.
A on jako by se ptal: "Smím dál?",
zůstal stát ve dveřích.

To, že čekal na moji reakci, mne uklidnilo.

Já jsem zatím myslela na všechno možné:
že  není nejkrásnější,
na to, že se koníků bojím, 
že skočí a na mne, 
a co to jako má být...
Všechny myšlenky není možné si vybavit,
musela bych si je vymýšlet-
A to nechci.
 Ale dovedete si představit jaké to je, 
když před sebou vidíte,
co jste nikdy neviděli 
a ono to chce k vám.

A pak se myšlenky změnily a vyhodnocovaly a hledaly.
A viděla jsem ten postoj, který říkal :"Smím?"
A viděla jsem ten mírumilovný výraz. 
A koník stál a nešel dál bez vyzvání.
A řekla jsem si, proč by měl být stejný jako my lidé.
Co když je třeba z nějaké krásné vzdálené planety.
A třeba má hlad.

Proč bychom měli žít v předsudcích, že je někdo ošklivý, když je prostě jen jiný!
Proč bychom měli nabídnout chléb jen těm hezkým a hezky oblečeným.
Proč, když takoví obvykle mají všeho dost.

Pozvala jsem návštěvníka dál.
Pak jsem si protřela oči a bylo mi hezky, 
ne, bylo mi krásně,
to rozhodnutí mne osvobodilo,

bylo to nádherné setkání...


Text i foto: Danuše