Návštěva z vesmíru

Jednou jsem takhle před spaním zavřela oči...

Sedím u stolu v roubence.
Umetená dřevěná podlaha,
postele s pruhovanými peřinami,
na stole kulatá ošatka, 
v ošatce domácí chléb.

Najednou se otevřely dveře.

A to, co vidím, mi bere dech.
Do dveří světnice nakukuje zelený koník s dlouhými tykadly.
Jako by si odskočil z pole,
až na to, že měl velikost dospělého člověka.

Myšlenky se daly do běhu.
A on jako by se ptal: "Smím dál?",
zůstal stát ve dveřích.

To, že čekal na moji reakci, mne uklidnilo.

Já jsem zatím myslela na všechno možné:
že  není nejkrásnější,
na to, že se koníků bojím, 
že skočí a na mne, 
a co to jako má být...
Všechny myšlenky není možné si vybavit,
musela bych si je vymýšlet-
A to nechci.
 Ale dovedete si představit jaké to je, 
když před sebou vidíte,
co jste nikdy neviděli 
a ono to chce k vám.

A pak se myšlenky změnily a vyhodnocovaly a hledaly.
A viděla jsem ten postoj, který říkal :"Smím?"
A viděla jsem ten mírumilovný výraz. 
A koník stál a nešel dál bez vyzvání.
A řekla jsem si, proč by měl být stejný jako my lidé.
Co když je třeba z nějaké krásné vzdálené planety.
A třeba má hlad.

Proč bychom měli žít v předsudcích, že je někdo ošklivý, když je prostě jen jiný!
Proč bychom měli nabídnout chléb jen těm hezkým a hezky oblečeným.
Proč, když takoví obvykle mají všeho dost.

Pozvala jsem návštěvníka dál.
Pak jsem si protřela oči a bylo mi hezky, 
ne, bylo mi krásně,
to rozhodnutí mne osvobodilo,

bylo to nádherné setkání...


Text i foto: Danuše