A tak to je

Život krásný mám od Boha Pána,

věřím, že je se mnou stále a jsem požehnána.

Snažím se poctivě a ráda žít,

a osud odvíjí mi láskyplnou nit.

 

Proč však myšlenkami pluji občas v temných vodách

proč prožiji pochybnosti a strach

Bůh usmívá se, on ví, jak to bude dál

a já tu nejsem seslána jako člověk, který by to vzdal.

 

Jen nesmím zpívat „Když nemůžeš, přidej víc“,

já když do zrychlení se nutím a překonat chci to „Nic“,

pak sice chvíli stoupám ke hvězdám svého vesmíru,

ale vím, že pád z emocí výšin není dopřán na míru.

 

Někdo si možná řekne, že jsme líní,

ne, nejsme, jsme jen jiní,

10x víc musíme zabrat dělajíce to, co Ty,

a netěší nás spát do nicoty.

 

Tak říkám, bratře můj, Ty tvrdíš, že jsem nikdy nepracovala?

A přitom o mně nic nevíš, neměla jsem šanci, abych Ti o sobě vypravovala.

Já tvrdím, že stále dřu nad svoje síly, každý den,

kdybys mne znal, byl bys se mnou spokojen.

 

Vím, že mne nemůže každý milovat, ale rodina vždy bolí.

Když jsem překonala nelásku rodiny, jsem silná, rány se zhojily a hojí.

I díky vám jsem to já, a ač mám věk, jsem ráda,

že jste mi dali lekce, i tehdy, když jsem byla mladá.

A bezbranná.

 

Člověk se snaží rodině něco důležitého o sobě říci,

ale odbydou jej jen při obědu lžící

a jez, a když se jí tak se nemluví.

Bolesti zůstanou, zůstanou pomluvy.

 

 A není šance něco vysvětit, obhájit se, říci,

každý jen ohání se lžící,

a penězi, ať na tu lžíci a vidličku něco je.

A vám nezbývá než jen pozbýt naděje.

 

Naděje bolestné moje

že se něco změní a že ještě šance je,

moje slova jim jen prázdně zní

a lépe voní oběd nedělní.

 

A cinkot mincí všechno přehluší

Kdo všimne si  jak slova nevyřčená pálí, do hlavy buší,

mně nezbývá než nedělní šanci vzdát

a povinně se usmívat.

 

Když rodinu upřímně pozvete k sobě,

že máte nový byt,

dostane se vám slov „ z legrace“

na co to máš, skoro jako „jak dlouho tu ještě chceš být?“

Když si předtím šeptali, že tedy tu „exkurzi absolvují“

 

Ne, ne, nikoho nedonutím, aby mne miloval,

 i když sama lásku dávám dál.

Je šance, že to se změní  ?

Už vím, že jen sobě jsem lhala do zapomnění.

 

KDE není láska ani zájem není,

vy co mě slyšíte nyní,

vězte, že lhostejnost zabíjí lásku a nic nepomůže,

přestože myslíte, že stačí přinést peníze a občas růže.

 

A dětem nestačí dárky na hraní,

nejvíc jim chybí popovídání.

A pochvala bez kritiky nebo výměna názorů jak co dítě vidí,

Přejete si snad, ať vlastní dítě se před vámi za své fantazie stydí?

 

A tak jsem byla introvert a sama jsem si na vše musela přijít.

Mlčela, naslouchala a hodně přemýšlela, i ze zlých slov si hodně vzala.

A tak vám dnes zodpovědně mohu říci:

 

Život krásný mám od Boha Pána,

věřím, že je se mnou stále a jsem požehnána.

Snažím se poctivě a ráda žít,

a osud odvíjí mi láskyplnou nit.

 

Nesnažím se změnit to, co nejde,

kráčím životem a vím, že vše přejde.

Protože vždy je vše jak má být.

Úsměv přátel a jejich láska a můj milý byt.

 

Mám přátele a práce má mě těší.

Domov i práci ráda řeším

Nápady mne obdařil Bůh a tvořením

Každý rub má i svůj líc a od smutnění je cesta k radosti, to dobře vím

 

A tak si tančím zimou i létem,

spokojená se svým vnitřním světem.

Vždyť po Bohu i sebe ráda mám,

to nejdůležitější si vždy pro sebe s láskou uchovám.

 

Jsou dny, kdy to tak nevidím,

ale i ty jsou potřebné.

Díky nim si přátele prověřím,

plamínek v srdci se zase ve mně rozžehne.

 

A tak vám dnes zodpovědně mohu říci:

 

Život krásný mám od Boha Pána,

věřím, že je se mnou stále a jsem požehnána.

Snažím se poctivě a ráda žít,

a osud odvíjí mi láskyplnou nit.

Text a foto: Danuše