V zahradě vlastního ticha 

Když se odmlčím a ne na chvíli

když ztichnou ptáci, odletí motýli

jen pro sebe jsem si tu zůstala

já a ve mně má malá

Mé vnitřní dítě malé, milé

jak trápí nás obě tato chvíle

když nemohu vyslovit co cítím

má zahrada ticha neoplývá kvítím.

Neboť i slova mohou hladit něžně

jako kvítí vonět a kvést

jak ráda bych Tě přitulila

a nechala se láskou vést

"No tak to udělej", mi říkáš

a já Tě neslyším.

Tolik se sebou bojuji, 

a o Tobě má milá přemýšlím.

Jak najít pro Tebe slova, 

slova nám i v myšlenkách pomohou,

někam se mi vytratila

a zpátky nemohou.

Postavím se před zrcadlo a už to vím,

že ve mně není láska k sobě,

že se ztratila někde v této těžké době,

jak mohu ji mít pro Tebe,  když sobě nevěřím.

Stojím před zrcadlem a začínám se poznávat,

vždyť ty oči jsou mi známé, 

mohla bych je milovat.

Tvář trochu starší, ale stále táž,

měla jsem ji vždy ráda, tak se holka snaž.

Najdi tisíc a jednu věc,

vždyť jich je právě tolik,

pro které máš právo mít se ráda

i nyní, nejen jako mladá

A začínám se usmívat.

A úsměv v sympatii a lásku se mění,

nyní není nic, co by mne trápilo,

jen ty má malá milá, prosím přijmi:

Pohlazení a lásku

a naději a víru

s nimi už dokážeme žít

a najít v sobě sílu.

A budovat a tvořit lásku,

 s láskou se sobě dvořit, 

má milá, vždyť jsi se mnou stále

a chceme to vše, co nás čeká,  ještě prožít.