PARŤÁK DO NEPOHODY
Dnes je smutný šedivý den,
cítím jak ve mně vše tichne do smutku,
smutný a tichý je asi ve mně jen,
nechci se poddat zármutku.
Zármutek má barvu černou a šedou,
jak jen s ním naložím?
Nechám tu mysl neposednou
jen tak? Nebo se s tím stavem do postele uložím?
A jak mi bude, když do postele uteču, budu spát?
A snad marně bačovi ovce počítat?
Zkusím to jinak. Pustím si píseň veselou,
rozsvítím všechna světla najednou.
Zapálím svíčku a poděkuji Bohu,
že je se mnou, když já se sebou být nemohu.
Světelná terapie a hořící svíce,
modlitba s pokorou, rozsvítí líce.
V proudícím světle i když je den
roztávají myšlenky nezbedné, nastává zen.
A zapívám si, že se ráda usmívám,
a radost se vrací, vždyť zase sebe s láskou objímám.
Chybí mi mužské objetí,
zvláště když jsem sama, jsem bez dětí.
Ale mám u sebe Ťapku,
svého pejska milého, dává mi s láskou svoji tlapku.
A vítá mne vždy s láskou a vřelostí.
Srdíčko jí buší samou radostí,
že mne má a žádný rozpaky,
pomáhá mi denně zažívat lásky zázraky.
Je to parťák do nepohody milý
pomáhá nejvíc když smutnou mne vidí.
Na procházku mne vyvede
nebo si hraje a dělá kousky nezbedné.
Vážím si toho, že ji mám,
pláče za mnou když odcházím,
Slibuji jí, že ji odchovám,
skvělá parťačko, buď se mnou ještě mnoho zim.
