PARŤÁK DO NEPOHODY

Dnes je smutný šedivý den,

cítím jak ve mně vše tichne do smutku,

smutný a tichý je asi ve mně jen,

nechci se poddat zármutku.

Zármutek má barvu černou a šedou,

jak jen s ním naložím?

Nechám tu mysl neposednou

jen tak? Nebo se s tím stavem do postele uložím?

A jak mi bude, když do postele uteču, budu spát?

A snad marně bačovi ovce počítat?

Zkusím to jinak. Pustím si píseň veselou,

rozsvítím všechna světla najednou.

Zapálím svíčku a poděkuji Bohu, 

že je se mnou, když já se sebou být nemohu.

Světelná terapie a hořící svíce,

modlitba s pokorou,  rozsvítí líce.

V proudícím světle i když je den

roztávají myšlenky nezbedné, nastává zen.

A zapívám si, že se ráda usmívám,

a radost se vrací, vždyť zase sebe s láskou objímám.

Chybí mi mužské objetí, 

zvláště když jsem sama, jsem bez dětí.

Ale mám u sebe Ťapku,

svého pejska milého, dává mi s láskou svoji tlapku.

A vítá mne vždy s láskou a vřelostí.

Srdíčko jí buší samou radostí,

že mne má a žádný rozpaky,

pomáhá mi denně zažívat lásky zázraky.

Je to parťák do nepohody milý

pomáhá nejvíc když smutnou mne vidí.

Na procházku mne vyvede

nebo si hraje a dělá kousky nezbedné.

Vážím si toho, že ji mám, 

pláče za mnou když odcházím,

Slibuji jí, že ji odchovám,

skvělá parťačko, buď se mnou ještě mnoho zim.