Ve svém čase
Říká se, že každému rozsvítí svíčku při narození.
Myslíte, že nám hoří jen jedna svíce?
Každý máme ještě jednu vnitřní. Od Boha.
A tu si musíme chránit. A sami rozsvěcet..
Každý den, každou chvíli, pro to co konáme
nám svíce svítí silně nebo některý den i zhasne.
Nejen činy a slova povzbuzují nebo tlumí její svit
i myšlenky tak dokáží učinit.
Největším nepřítelem jak říká Dalajláma
jsou nám naše vlastní myšlenky.
Když ublíží nám někdo druhý,
za chvíli se z toho oklepeme.
Ale čím si ublížíme sami
nás trápí a těžko dokážeme se toho zbavit.
Někdy nám připadá, že vše je proti nám
a svádíme to na to a ono, na toho nebo onoho...
Ale za vše si můžeme sami,
vesmír nám posílá do života situace,
které odpovídají našim myšlenkám.
My sami je zhmotňujeme.
I když to vypadá, že se vše proti nám spiklo,
to spiknutí způsobilo zhmotnění našich strachů,
závisti, nenávisti, klepů a pomluv, klení,
špatná slova, myšlenky, činy.
A nejhorší je, že sami sobě nedokážeme odpustit
činy, slova, myšlenky a tak trpí naše duše i tělo.
Někdy si to ani neuvědomujeme,
že špatně nebo nenávistně konáme anebo myslíme,
nebo nedokážeme odpustit
a zavalují nás kameny křivd, které škodí jenom nám,
že si křivdy připouštíme nebo je neřešíme.
Někdy to nejde vyřešit,
ale i tak si potřebujeme odpustit.
Svalujeme vinu na všechno, jen nevidíme,
jak si ubližujeme sami.
I přílišné vyčítání a neodpuštění sobě
nejen druhým,
spouští nemoc duše ale i těla.
Bůh za nic nemůže, jen za to dobré,
protože k dobru nám pomáhá.
Posílá zkoušky,
tak jak jsme si to před životem naplánovali.
A na nás je, jak obstojíme.
Ale taky sami před sebou,
My jsme Ti největší kritici sama sebe.
Bůh je milosrdný.¨
To naše mysl je pošetilá a ubližujeme si
posilováním těch špatných myšlenek a domněnek.
Pokud naše moudré já pokulhává za pošetilým,
svíce jen poblikává nebo zhasíná.
Rozsvítit si ji musíme sami
a nečekat že to někdo udělá za nás.
Když pomůže přítel a naše svíce se rozzáří,
stejně bez lásky k sobě- mysl, tělo i svíce churaví.
My sami jsme tím nepříznivým větrem,
který svíčku zhasíná,
jen na nás záleží, zda bude hořet dál.
Milujme stejně své pošetilé i moudré JÁ,
neboť jsou obě potřebné,
odpusťme všem a hlavně sami sobě.
myšlenky darebné
Myšlenky nehodné nás,
opusťme je dohodou
a rozžehněme s láskou svíci
a žijme v míru, i sami se sebou.
Věřte, že to dokážete
a budete mít sílu.
chránit svoji pokoru a lásku a víru.
A objevíte naději,
s ní se rány osudu lépe hojí a snášejí i zvládají.
Ať naše svíce hoří jasným plamenem,
když některá zhasne,
pomozme si navzájem,
rozžehněte ji, ať hoří jasně
a rázem bude na světě krásně.
Zima ne zima
( písnička )
Stále mne to baví,
když mne někdo hladí,
stále mne to baví,
když mne objímá.
Přestaň svírat ret,
polib mne a hned,
do náruče vezmi,
ať už jen tak nesním.
Ref:
Lásko, lásko, víš,
tichounce ať nezmizíš,
sevři mne v náručí,
ať už nikdy nebrečím.
Když jsem Tě potkala
jediného bezmála,
když jsem Tě potkala,
tak teď už to vím.
Že jsi jediný,
usmíváš se, to já vím,
že jsem jediná,
že k Tobě patřím.
Ref.:
Lásko, lásko, víš,
tichounce ať nezmizíš,
sevři mne v náručí,
ať už nikdy nebrečím.
Spolu se budeme smát,
mám Tě ráda, máš mne rád,
spolu se budeme smát,
do noci si povídat.
Budeme si zpívat,
všechny songy světa,
budeme si zpívat,
nám stačí jedna věta.
Ref.:
Lásko, lásko víš,
tichounce ať nezmizíš,
sevři mne v náručí...
Stromy přátelé
Lidé jsou jako stromy,
po zemi rozsetí.
Oddělují je domy
sbližují objetí.
Kéž člověk druhému ruku podá
jen tak z čiré radosti
jako stromy větvemi se dotýkají
za větru s nezbedností
Nechť podá ruku přítel příteli,
A když člověk uklouzne a upadne,
pomocné rámě mu přeji, aby mohl vstát
a dále s osudem svým pracovat.
Jsme s osudy stromů spojeni,
ubývá nám kyslík, když je kácejí.
Jsme na jedné planetě živi,
my i oni.
Neboť stromy duši mají ,
tak jako vše na světě,
vždyť sténají,
když je setnete.
Stromy mají své učitele
i svůj malý potěr,
Jako lidi nepřemýšlí,
chvála jim.
Mají krásnou duši,
o přátelství je prosím,
a moc jim to sluší,
když na nás z výšky koukají.
V zahradě vlastního ticha
Když se odmlčím a ne na chvíli
když ztichnou ptáci, odletí motýli
jen pro sebe jsem si tu zůstala
já a ve mně má malá
Mé vnitřní dítě malé, milé
jak trápí nás obě tato chvíle
když nemohu vyslovit co cítím
má zahrada ticha neoplývá kvítím.
Neboť i slova mohou hladit něžně
jako kvítí vonět a kvést
jak ráda bych Tě přitulila
a nechala se láskou vést
"No tak to udělej", mi říkáš
a já Tě neslyším.
Tolik se sebou bojuji,
a o Tobě má milá přemýšlím.
Jak najít pro Tebe slova,
slova nám i v myšlenkách pomohou,
někam se mi vytratila
a zpátky nemohou.
Postavím se před zrcadlo a už to vím,
že ve mně není láska k sobě,
že se ztratila někde v této těžké době,
jak mohu ji mít pro Tebe, když sobě nevěřím.
Stojím před zrcadlem a začínám se poznávat,
vždyť ty oči jsou mi známé,
mohla bych je milovat.
Tvář trochu starší, ale stále táž,
měla jsem ji vždy ráda, tak se holka snaž.
Najdi tisíc a jednu věc,
vždyť jich je právě tolik,
pro které máš právo mít se ráda
i nyní, nejen jako mladá
A začínám se usmívat.
A úsměv v sympatii a lásku se mění,
nyní není nic, co by mne trápilo,
jen ty má malá milá, prosím přijmi:
Pohlazení a lásku
a naději a víru
s nimi už dokážeme žít
a najít v sobě sílu.
A budovat a tvořit lásku,
s láskou se sobě dvořit,
má milá, vždyť jsi se mnou stále
a chceme to vše, co nás čeká, ještě prožít.
