BOJÍM SE O TEBE
Život je dřina, vysoké napětí,
které se střídá s chvilkami početí.
Početí hodin, dnů a roků
jak často strach ochromí plynutí toku.
Toku těch krásných vteřin lásky,
kdy tuším a bojím se krásky.
Té krásky, kterou život mi vyjeví,
bojím se uchopit ji s nadějí.
Ta naděje bolí a tolik je nádherná,
Že touha ruší klid a znamená...
Znamená naději, lásku a víru,
Víru v to, že budu mít sílu.
Sílu dělat a tvořit, pracovat na ní,
Tolik se bojím, že všechno se změní.
Bojím se, že zklamu já nebo on,
když vyjdeme z oázy, kde klid je i shon.
Shon, který je přátelstvím a je o lásce,
bojím se podlehnout otázce...,
otázce a taky odpovědi,
bojím se ptát a bojím se zdědit...
Zdědit po otci a matce co učinili...
Bojím se věřit a zároveň chvíli...
Chvíli uvěřím a pak mám pochybnosti
a obojí ve mně je hosty.
Hosty těmi, kteří se příliš v mém domově,
v domově srdce a těla a duši tak v pohodě
Střídají často v kolotoči myšlenek.
Myšlenek, kterých bojím se navenek.
Navenek dát, říci, projevit,
bojím se druhého jimi oslovit.
Bojím se sebe a strachu v sobě.
Bojím se všechno zapírat v době.
V době se bojím čekání a chci to.
Chci čekat a po chvíli této
Zase promluvit chci a vím, že nesmím,
jsem ženou, bojím se, že sebe i muže zraním...
Bojím se zranit a podlehnout své síle,
bojím se energie své a cíle,
cíle, který si pro sebe maluji,
maluji, sním a zároveň miluji.
Víc miluji svět a cítím jeho...
Tu sílu, která až fyzicky probouzí tělo...
Chci slyšet a vědět a důkaz.
Bojím se, že svět venku je podraz.
Podraz toho, v co tolik chci věřit.
Dívám se ven a přestává sněžit.
Sníh mění se v bojácný déšť.
Bojím se , "ale uvěřit přece holka chceš."
Hovoří Bůh, jsem před ním maličká
a chci, aby ta rosnička...
Ta rosnička, která mi předpověděla
sníh i déšť a věděla...
Věděla a řekla...Chci ať se to naplní.
Tolik se bojím, že jsme jen zmatení.
A tolik, tolik je vše krásné,
vše Ti chci dát než jiskra zhasne.
----
Lásko, nezmizíš? Jsem tolik zranitelná...
PARŤÁK DO NEPOHODY
Dnes je smutný šedivý den,
cítím jak ve mně vše tichne do smutku,
smutný a tichý je asi ve mně jen,
nechci se poddat zármutku.
Zármutek má barvu černou a šedou,
jak jen s ním naložím?
Nechám tu mysl neposednou
jen tak? Nebo se s tím stavem do postele uložím?
A jak mi bude, když do postele uteču, budu spát?
A snad marně bačovi ovce počítat?
Zkusím to jinak. Pustím si píseň veselou,
rozsvítím všechna světla najednou.
Zapálím svíčku a poděkuji Bohu,
že je se mnou, když já se sebou být nemohu.
Světelná terapie a hořící svíce,
modlitba s pokorou, rozsvítí líce.
V proudícím světle i když je den
roztávají myšlenky nezbedné, nastává zen.
A zapívám si, že se ráda usmívám,
a radost se vrací, vždyť zase sebe s láskou objímám.
Chybí mi mužské objetí,
zvláště když jsem sama, jsem bez dětí.
Ale mám u sebe Ťapku,
svého pejska milého, dává mi s láskou svoji tlapku.
A vítá mne vždy s láskou a vřelostí.
Srdíčko jí buší samou radostí,
že mne má a žádný rozpaky,
pomáhá mi denně zažívat lásky zázraky.
Je to parťák do nepohody milý
pomáhá nejvíc když smutnou mne vidí.
Na procházku mne vyvede
nebo si hraje a dělá kousky nezbedné.
Vážím si toho, že ji mám,
pláče za mnou když odcházím,
Slibuji jí, že ji odchovám,
skvělá parťačko, buď se mnou ještě mnoho zim.
Dnes?
Někdy není správný čas na slova,
někdy mne nenapadnou,
tak jen tak koukám znova a znova
na stránku prázdnou.
Někdy mne napadne rým
a zase jej zapomenu.
Však on se jen skryje, vím,
a vynoří se znovu.
Nemusí to býti zítra,
i když se snažím,
někdy se dívám do jitra
a právě po něm bažím.
Zdálo se mi, že to je rým,
který tu ještě nebyl,
snad proto se skryl,
že na sebe se zlobím.
Musím se zasmát.
Proč se mám na sebe zlobit?
Slova nechám roztát
a chci se do peřin vnořit.
Ráno je moudřejší večera,
a vše se projasní
a i když je zmačkaná kučera,
nový rým si vysním.
Napadne mne jich možná tucet,
když se nebudu nutit,
když spánek ťuká na dveře,
není třeba se trápit.
Zítra!!!
Slova, která mlčíš
Slova, která mlčíš,
jsou jedovatými šípy do mých ran.
Lépe když na mne křičíš
ať nepřipadám si tak sám
Sám se svou vinou,
vždyť jsem Ti ublížil.
Slova se ze mne hrnou,
jen abych se Ti přiblížil.
Slova, která mlčíš,
mne odhánějí od Tvých bran,
tolik mne trýzní,
nechci být na Tvou bolest sám.
Proč člověk nechce a přece ublíží.
Chci slyšet, že jsem bídák
a za vinu svou se kát.
Jen nemlč a neplač, nechci být Tvůj kat.
Já sám Tebe jsem k mlčení Tvému donutil.
Nyní jsem bezradný.
Jak Tvoje slova mi chybí,
vždyť jsem byl proradný.
Snad čas zhojí naše rány,
snad promluvíš.
A všechno Ti chci dát
za slova : "Máš mne ještě rád?"
Vždyť miluji Tvá ústa
i když teď sveřepě sevřené.
Do očí Tvých se dívat
je nyní pro mne nemožné.
Usměj se a promluv,
ať nejsem zatracen.
Vždyť z mé viny
už je jen špatný sen.
Chtěl bych Tě sevřít v náručí
a říci, že jsi jediná.
Za Tvé mlčení
sám sebe proklínám.
Slova, která mlčíš jsou smutná a nevinná
a přece ubližují více než ta zlá...
