BOJÍM SE O TEBE
Život je dřina, vysoké napětí,
které se střídá s chvilkami početí.
Početí hodin, dnů a roků
jak často strach ochromí plynutí toku.
Toku těch krásných vteřin lásky,
kdy tuším a bojím se krásky.
Té krásky, kterou život mi vyjeví,
bojím se uchopit ji s nadějí.
Ta naděje bolí a tolik je nádherná,
Že touha ruší klid a znamená...
Znamená naději, lásku a víru,
Víru v to, že budu mít sílu.
Sílu dělat a tvořit, pracovat na ní,
Tolik se bojím, že všechno se změní.
Bojím se, že zklamu já nebo on,
když vyjdeme z oázy, kde klid je i shon.
Shon, který je přátelstvím a je o lásce,
bojím se podlehnout otázce...,
otázce a taky odpovědi,
bojím se ptát a bojím se zdědit...
Zdědit po otci a matce co učinili...
Bojím se věřit a zároveň chvíli...
Chvíli uvěřím a pak mám pochybnosti
a obojí ve mně je hosty.
Hosty těmi, kteří se příliš v mém domově,
v domově srdce a těla a duši tak v pohodě
Střídají často v kolotoči myšlenek.
Myšlenek, kterých bojím se navenek.
Navenek dát, říci, projevit,
bojím se druhého jimi oslovit.
Bojím se sebe a strachu v sobě.
Bojím se všechno zapírat v době.
V době se bojím čekání a chci to.
Chci čekat a po chvíli této
Zase promluvit chci a vím, že nesmím,
jsem ženou, bojím se, že sebe i muže zraním...
Bojím se zranit a podlehnout své síle,
bojím se energie své a cíle,
cíle, který si pro sebe maluji,
maluji, sním a zároveň miluji.
Víc miluji svět a cítím jeho...
Tu sílu, která až fyzicky probouzí tělo...
Chci slyšet a vědět a důkaz.
Bojím se, že svět venku je podraz.
Podraz toho, v co tolik chci věřit.
Dívám se ven a přestává sněžit.
Sníh mění se v bojácný déšť.
Bojím se , "ale uvěřit přece holka chceš."
Hovoří Bůh, jsem před ním maličká
a chci, aby ta rosnička...
Ta rosnička, která mi předpověděla
sníh i déšť a věděla...
Věděla a řekla...Chci ať se to naplní.
Tolik se bojím, že jsme jen zmatení.
A tolik, tolik je vše krásné,
vše Ti chci dát než jiskra zhasne.
----
Lásko, nezmizíš? Jsem tolik zranitelná...
PARŤÁK DO NEPOHODY
Dnes je smutný šedivý den,
cítím jak ve mně vše tichne do smutku,
smutný a tichý je asi ve mně jen,
nechci se poddat zármutku.
Zármutek má barvu černou a šedou,
jak jen s ním naložím?
Nechám tu mysl neposednou
jen tak? Nebo se s tím stavem do postele uložím?
A jak mi bude, když do postele uteču, budu spát?
A snad marně bačovi ovce počítat?
Zkusím to jinak. Pustím si píseň veselou,
rozsvítím všechna světla najednou.
Zapálím svíčku a poděkuji Bohu,
že je se mnou, když já se sebou být nemohu.
Světelná terapie a hořící svíce,
modlitba s pokorou, rozsvítí líce.
V proudícím světle i když je den
roztávají myšlenky nezbedné, nastává zen.
A zapívám si, že se ráda usmívám,
a radost se vrací, vždyť zase sebe s láskou objímám.
Chybí mi mužské objetí,
zvláště když jsem sama, jsem bez dětí.
Ale mám u sebe Ťapku,
svého pejska milého, dává mi s láskou svoji tlapku.
A vítá mne vždy s láskou a vřelostí.
Srdíčko jí buší samou radostí,
že mne má a žádný rozpaky,
pomáhá mi denně zažívat lásky zázraky.
Je to parťák do nepohody milý
pomáhá nejvíc když smutnou mne vidí.
Na procházku mne vyvede
nebo si hraje a dělá kousky nezbedné.
Vážím si toho, že ji mám,
pláče za mnou když odcházím,
Slibuji jí, že ji odchovám,
skvělá parťačko, buď se mnou ještě mnoho zim.
Dnes?
Někdy není správný čas na slova,
někdy mne nenapadnou,
tak jen tak koukám znova a znova
na stránku prázdnou.
Někdy mne napadne rým
a zase jej zapomenu.
Však on se jen skryje, vím,
a vynoří se znovu.
Nemusí to býti zítra,
i když se snažím,
někdy se dívám do jitra
a právě po něm bažím.
Zdálo se mi, že to je rým,
který tu ještě nebyl,
snad proto se skryl,
že na sebe se zlobím.
Musím se zasmát.
Proč se mám na sebe zlobit?
Slova nechám roztát
a chci se do peřin vnořit.
Ráno je moudřejší večera,
a vše se projasní
a i když je zmačkaná kučera,
nový rým si vysním.
Napadne mne jich možná tucet,
když se nebudu nutit,
když spánek ťuká na dveře,
není třeba se trápit.
Zítra!!!
Slova, která mlčíš
Slova, která mlčíš,
jsou jedovatými šípy do mých ran.
Lépe když na mne křičíš
ať nepřipadám si tak sám
Sám se svou vinou,
vždyť jsem Ti ublížil.
Slova se ze mne hrnou,
jen abych se Ti přiblížil.
Slova, která mlčíš,
mne odhánějí od Tvých bran,
tolik mne trýzní,
nechci být na Tvou bolest sám.
Proč člověk nechce a přece ublíží.
Chci slyšet, že jsem bídák
a za vinu svou se kát.
Jen nemlč a neplač, nechci být Tvůj kat.
Já sám Tebe jsem k mlčení Tvému donutil.
Nyní jsem bezradný.
Jak Tvoje slova mi chybí,
vždyť jsem byl proradný.
Snad čas zhojí naše rány,
snad promluvíš.
A všechno Ti chci dát
za slova : "Máš mne ještě rád?"
Vždyť miluji Tvá ústa
i když teď sveřepě sevřené.
Do očí Tvých se dívat
je nyní pro mne nemožné.
Usměj se a promluv,
ať nejsem zatracen.
Vždyť z mé viny
už je jen špatný sen.
Chtěl bych Tě sevřít v náručí
a říci, že jsi jediná.
Za Tvé mlčení
sám sebe proklínám.
Slova, která mlčíš jsou smutná a nevinná
a přece ubližují více než ta zlá...
Ve svém čase
Říká se, že každému rozsvítí svíčku při narození.
Myslíte, že nám hoří jen jedna svíce?
Každý máme ještě jednu vnitřní. Od Boha.
A tu si musíme chránit. A sami rozsvěcet..
Každý den, každou chvíli, pro to co konáme
nám svíce svítí silně nebo některý den i zhasne.
Nejen činy a slova povzbuzují nebo tlumí její svit
i myšlenky tak dokáží učinit.
Největším nepřítelem jak říká Dalajláma
jsou nám naše vlastní myšlenky.
Když ublíží nám někdo druhý,
za chvíli se z toho oklepeme.
Ale čím si ublížíme sami
nás trápí a těžko dokážeme se toho zbavit.
Někdy nám připadá, že vše je proti nám
a svádíme to na to a ono, na toho nebo onoho...
Ale za vše si můžeme sami,
vesmír nám posílá do života situace,
které odpovídají našim myšlenkám.
My sami je zhmotňujeme.
I když to vypadá, že se vše proti nám spiklo,
to spiknutí způsobilo zhmotnění našich strachů,
závisti, nenávisti, klepů a pomluv, klení,
špatná slova, myšlenky, činy.
A nejhorší je, že sami sobě nedokážeme odpustit
činy, slova, myšlenky a tak trpí naše duše i tělo.
Někdy si to ani neuvědomujeme,
že špatně nebo nenávistně konáme anebo myslíme,
nebo nedokážeme odpustit
a zavalují nás kameny křivd, které škodí jenom nám,
že si křivdy připouštíme nebo je neřešíme.
Někdy to nejde vyřešit,
ale i tak si potřebujeme odpustit.
Svalujeme vinu na všechno, jen nevidíme,
jak si ubližujeme sami.
I přílišné vyčítání a neodpuštění sobě
nejen druhým,
spouští nemoc duše ale i těla.
Bůh za nic nemůže, jen za to dobré,
protože k dobru nám pomáhá.
Posílá zkoušky,
tak jak jsme si to před životem naplánovali.
A na nás je, jak obstojíme.
Ale taky sami před sebou,
My jsme Ti největší kritici sama sebe.
Bůh je milosrdný.¨
To naše mysl je pošetilá a ubližujeme si
posilováním těch špatných myšlenek a domněnek.
Pokud naše moudré já pokulhává za pošetilým,
svíce jen poblikává nebo zhasíná.
Rozsvítit si ji musíme sami
a nečekat že to někdo udělá za nás.
Když pomůže přítel a naše svíce se rozzáří,
stejně bez lásky k sobě- mysl, tělo i svíce churaví.
My sami jsme tím nepříznivým větrem,
který svíčku zhasíná,
jen na nás záleží, zda bude hořet dál.
Milujme stejně své pošetilé i moudré JÁ,
neboť jsou obě potřebné,
odpusťme všem a hlavně sami sobě.
myšlenky darebné
Myšlenky nehodné nás,
opusťme je dohodou
a rozžehněme s láskou svíci
a žijme v míru, i sami se sebou.
Věřte, že to dokážete
a budete mít sílu.
chránit svoji pokoru a lásku a víru.
A objevíte naději,
s ní se rány osudu lépe hojí a snášejí i zvládají.
Ať naše svíce hoří jasným plamenem,
když některá zhasne,
pomozme si navzájem,
rozžehněte ji, ať hoří jasně
a rázem bude na světě krásně.
Zima ne zima
( písnička )
Stále mne to baví,
když mne někdo hladí,
stále mne to baví,
když mne objímá.
Přestaň svírat ret,
polib mne a hned,
do náruče vezmi,
ať už jen tak nesním.
Ref:
Lásko, lásko, víš,
tichounce ať nezmizíš,
sevři mne v náručí,
ať už nikdy nebrečím.
Když jsem Tě potkala
jediného bezmála,
když jsem Tě potkala,
tak teď už to vím.
Že jsi jediný,
usmíváš se, to já vím,
že jsem jediná,
že k Tobě patřím.
Ref.:
Lásko, lásko, víš,
tichounce ať nezmizíš,
sevři mne v náručí,
ať už nikdy nebrečím.
Spolu se budeme smát,
mám Tě ráda, máš mne rád,
spolu se budeme smát,
do noci si povídat.
Budeme si zpívat,
všechny songy světa,
budeme si zpívat,
nám stačí jedna věta.
Ref.:
Lásko, lásko víš,
tichounce ať nezmizíš,
sevři mne v náručí...
Stromy přátelé
Lidé jsou jako stromy,
po zemi rozsetí.
Oddělují je domy
sbližují objetí.
Kéž člověk druhému ruku podá
jen tak z čiré radosti
jako stromy větvemi se dotýkají
za větru s nezbedností
Nechť podá ruku přítel příteli,
A když člověk uklouzne a upadne,
pomocné rámě mu přeji, aby mohl vstát
a dále s osudem svým pracovat.
Jsme s osudy stromů spojeni,
ubývá nám kyslík, když je kácejí.
Jsme na jedné planetě živi,
my i oni.
Neboť stromy duši mají ,
tak jako vše na světě,
vždyť sténají,
když je setnete.
Stromy mají své učitele
i svůj malý potěr,
Jako lidi nepřemýšlí,
chvála jim.
Mají krásnou duši,
o přátelství je prosím,
a moc jim to sluší,
když na nás z výšky koukají.
V zahradě vlastního ticha
Když se odmlčím a ne na chvíli
když ztichnou ptáci, odletí motýli
jen pro sebe jsem si tu zůstala
já a ve mně má malá
Mé vnitřní dítě malé, milé
jak trápí nás obě tato chvíle
když nemohu vyslovit co cítím
má zahrada ticha neoplývá kvítím.
Neboť i slova mohou hladit něžně
jako kvítí vonět a kvést
jak ráda bych Tě přitulila
a nechala se láskou vést
"No tak to udělej", mi říkáš
a já Tě neslyším.
Tolik se sebou bojuji,
a o Tobě má milá přemýšlím.
Jak najít pro Tebe slova,
slova nám i v myšlenkách pomohou,
někam se mi vytratila
a zpátky nemohou.
Postavím se před zrcadlo a už to vím,
že ve mně není láska k sobě,
že se ztratila někde v této těžké době,
jak mohu ji mít pro Tebe, když sobě nevěřím.
Stojím před zrcadlem a začínám se poznávat,
vždyť ty oči jsou mi známé,
mohla bych je milovat.
Tvář trochu starší, ale stále táž,
měla jsem ji vždy ráda, tak se holka snaž.
Najdi tisíc a jednu věc,
vždyť jich je právě tolik,
pro které máš právo mít se ráda
i nyní, nejen jako mladá
A začínám se usmívat.
A úsměv v sympatii a lásku se mění,
nyní není nic, co by mne trápilo,
jen ty má malá milá, prosím přijmi:
Pohlazení a lásku
a naději a víru
s nimi už dokážeme žít
a najít v sobě sílu.
A budovat a tvořit lásku,
s láskou se sobě dvořit,
má milá, vždyť jsi se mnou stále
a chceme to vše, co nás čeká, ještě prožít.
A
tak to je
Život krásný
mám od Boha Pána,
věřím, že je
se mnou stále a jsem požehnána.
Snažím se poctivě
a ráda žít,
a osud
odvíjí mi láskyplnou nit.
Proč však myšlenkami pluji občas v temných vodách
proč prožiji
pochybnosti a strach
Bůh usmívá
se, on ví, jak to bude dál
a já tu
nejsem seslána jako člověk, který by to vzdal.
Jen nesmím
zpívat „Když nemůžeš, přidej víc“,
já když do
zrychlení se nutím a překonat chci to „Nic“,
pak sice
chvíli stoupám ke hvězdám svého vesmíru,
ale vím, že
pád z emocí výšin není dopřán na míru.
Někdo si
možná řekne, že jsme líní,
ne, nejsme,
jsme jen jiní,
10x víc
musíme zabrat dělajíce to, co Ty,
a netěší nás
spát do nicoty.
Tak říkám, bratře můj, Ty tvrdíš, že jsem nikdy nepracovala?
A přitom o
mně nic nevíš, neměla jsem šanci, abych Ti o sobě vypravovala.
Já tvrdím,
že stále dřu nad svoje síly, každý den,
kdybys mne
znal, byl bys se mnou spokojen.
Vím, že mne
nemůže každý milovat, ale rodina vždy bolí.
Když jsem překonala
nelásku rodiny, jsem silná, rány se zhojily a hojí.
I díky vám
jsem to já, a ač mám věk, jsem ráda,
že jste mi
dali lekce, i tehdy, když jsem byla mladá.
A bezbranná.
Člověk se
snaží rodině něco důležitého o sobě říci,
ale odbydou
jej jen při obědu lžící
a jez, a
když se jí tak se nemluví.
Bolesti
zůstanou, zůstanou pomluvy.
každý jen
ohání se lžící,
a penězi, ať
na tu lžíci a vidličku něco je.
A vám
nezbývá než jen pozbýt naděje.
Naděje bolestné
moje
že se něco
změní a že ještě šance je,
moje slova
jim jen prázdně zní
a lépe voní
oběd nedělní.
A cinkot
mincí všechno přehluší
Kdo všimne
si jak slova nevyřčená pálí, do hlavy
buší,
mně nezbývá než
nedělní šanci vzdát
a povinně se
usmívat.
Když rodinu
upřímně pozvete k sobě,
že máte nový
byt,
dostane se
vám slov „ z legrace“
na co to
máš, skoro jako „jak dlouho tu ještě chceš být?“
Když si
předtím šeptali, že tedy tu „exkurzi absolvují“
Ne, ne,
nikoho nedonutím, aby mne miloval,
i když sama lásku dávám dál.
Je šance, že
to se změní ?
Už vím, že
jen sobě jsem lhala do zapomnění.
KDE není
láska ani zájem není,
vy co mě
slyšíte nyní,
vězte, že
lhostejnost zabíjí lásku a nic nepomůže,
přestože
myslíte, že stačí přinést peníze a občas růže.
A dětem nestačí dárky na hraní,
nejvíc jim
chybí popovídání.
A pochvala
bez kritiky nebo výměna názorů jak co dítě vidí,
Přejete si
snad, ať vlastní dítě se před vámi za své fantazie stydí?
A tak jsem
byla introvert a sama jsem si na vše musela přijít.
Mlčela,
naslouchala a hodně přemýšlela, i ze zlých slov si hodně vzala.
A tak vám
dnes zodpovědně mohu říci:
Život krásný
mám od Boha Pána,
věřím, že je
se mnou stále a jsem požehnána.
Snažím se poctivě
a ráda žít,
a osud
odvíjí mi láskyplnou nit.
Nesnažím se
změnit to, co nejde,
kráčím
životem a vím, že vše přejde.
Protože vždy
je vše jak má být.
Úsměv přátel
a jejich láska a můj milý byt.
Mám přátele
a práce má mě těší.
Domov i
práci ráda řeším
Nápady mne
obdařil Bůh a tvořením
Každý rub má
i svůj líc a od smutnění je cesta k radosti, to dobře vím
A tak si
tančím zimou i létem,
spokojená se
svým vnitřním světem.
Vždyť po
Bohu i sebe ráda mám,
to
nejdůležitější si vždy pro sebe s láskou uchovám.
Jsou dny,
kdy to tak nevidím,
ale i ty
jsou potřebné.
Díky nim si
přátele prověřím,
plamínek
v srdci se zase ve mně rozžehne.
A tak vám
dnes zodpovědně mohu říci:
Život krásný
mám od Boha Pána,
věřím, že je
se mnou stále a jsem požehnána.
Snažím se poctivě
a ráda žít,
a osud
odvíjí mi láskyplnou nit.
P O D Ě K O V Á N Í
Děkuji vám všem, moje RODINO, že jste takoví jací jste, byli jste a doufám lepší budete.
Děkuji vám všem, MÍ PŘÁTELÉ, jací jste byli, jste a budete.
Děkuji všem LIDEM, kteří mi UBLÍŽILI jací jste byli, jste a doufám lepší budete
Děkuji všem LIDEM, kteří mi POMOHLI A ZA TO jim VELKÝ DÍK.
Děkuji všem a všemu kolem mne a svému pejskovi,
ŽE JSTE BYLI ZRCADLEM MÝCH CHYB a ZDROJEM POUČENÍ, kteréžto jsem PŘIJALA.
Děkuji Bohu, ŽE JSEM POCHOPILA A SNAŽILA SE podle toho
PŘEHODNOTIT SVOU
- MAPU POZNÁNÍ.
Děkuji Bohu, ŽE JSEM PŘITOM BYLA SAMA SEBOU,
DOKÁZALA BÝT HRDOU K SOBĚ
- A DÁLE NA SOBĚ PRACOVAT.
Děkuji Bohu, že mne JAKOU JSEM, BYLA JSEM A SNAD I BUDU
- SNESE.
Děkuji Matce Zemi, že MNE TAKOVOU
- NESE
Děkuji Rodnému Vesmíru, že mne TAKOVOU
- ROZVÍJÍ
Děkuji Andělům, že mi
- POMÁHÁJÍ, KDYŽ JE ŽÁDÁM
Děkuji MÉMU ANDĚLÍČKU STRÁŽNÉMU,
za všechno i za parkovací místa, když jej prosím,
i za to, že při mně stojí když zapomenu
Děkuji Kamenům a Barvám,
- ŽE MI POMÁHAJÍ VŠE ZPRACOVAT
Děkuji Času a Archandělu Michaelovi,
- ŽE MI POMÁHÁ ZPOMALENÍM NEBO ZRYCHLENÍM,
Jak Je Třeba, Bylo a Doufám Bude
Děkuji Přírodě,
- ŽE MI POSÍLÁ DARY a ZNAMENÍ a že je tak krásná
Děkuji LÁSCE,
- ŽE JSEM JI MĚLA, MÁM I DÁVÁM A DOUFÁM, ŽE MÍT BUDU
Děkuji Bohu,
- ZA PLAMÍNEK, KTERÝ MI STÁLE JEŠTĚ HOŘÍ
( i když je někdy zakryt stínem)
Děkuji Bohu a Archandělům Gabrielovi a Rafaelovi
- ZA Zdraví, které ještě mám
Děkuji Archandělu Zadkielovi
- ZA TO, Že Poznám, Kdy Je Už všeho příliš
(Alespoň v To Doufám)
Děkuji za své Pošetilé Já
- přináší mi Radost, Kreativitu a může za moje Blbůstky a To Jsem Přijala
Děkuji za své Moudré Já,
- Které mi i když Složitě pomáhá k Jednoduchosti
Děkuji za svou Paměť,
- Která Je Tak Vzácná a Pomáhá mi se ve Všem Vyznat a Zorientovat,
i když zde nastupuje prvek relativity času :-)
Děkuji za svůj Mozek,
který je občas přehlceným softwarem a někdy - kde nic tu nic,
ale nakonec dojde k Řešení. Bože díky za to, že je jaký je, obzvláště v mém věku :-)
Dej, Bože, ať aspoň takový jaký mám mi zůstane :-)
Děkuji za své Báječné, Fungující tělo,
- které často chtělo, často mělo a často nemělo, všeho dosti,
Někdy k Smutku a často k Radosti...
Děkuji Ti Pane
Děkuji, Děkuji, Děkuji
- s Láskou, Pokorou, Vírou a Nadějí
Danuše
P.S.: I díky vám a všemu a hlavně díky Bohu, jsem jaká jsem. Ať si jsem jaká jsem, MOJE VĚC...💕😗😚
NA CESTĚ K SOBĚ
Cítila jsem, jak mne vše svazuje
Tolik jsem toužila vykročit dopředu a roztáhnout křídla
Ale nešlo to
Asi i to si musí člověk odsloužit a zasloužit
Asi i ta chvíle musí být ta pravá
Já potkala rosničku
Snad bych sama nepochopila co je tím prvním krokem, snad ano
A pak jsem myslela, že to bude prostý krok a po něm prostě druhý...
Ale byl to proces
Proces bolestný. Teprve v určitém bodě začal být radostný
I ta radost byla spjata s dřinou a bolestí
Až teď chápu, že i to je cesta ke štěstí
Je krásné být šťastný u sebe doma a se sebou
Co je na úplném počátku?
Ne ten první krok
Na začátku je třeba chtít, mít touhu, sen, vědět co chci, toužit po štěstí,
mít obrovskou NADĚJI, LÁSKU A VÍRU
---
Ale má cesta je ještě dlouhá...
Co však na tom, když jsem na ní šťastná...
A mám radost, že konečně kráčím tam kam chci...
"Dej nám, PANE,
MOUDROST, abychom si vybrali správnou cestu,
VŮLI, abychom se jí drželi,
SÍLU, abychom v ní vytrvali" - citát
